1 Pøednímu z kantorù, žalm Davidùv. 2 Slyš, ó Bože, hlas mùj, když naøíkám, pøed hrùzou nepøítele ostøíhej života mého. 3 Skrej mne pøed úklady zlostníkù, pøed zbouøením tìch, kteøíž páší nepravost, 4 Kteøíž naostøili jako meè jazyk svùj, namìøili støelu svou, øeè pøehoøkou. 5 Aby støíleli z skrýší na upøímého; nenadále naò vystøelují, aniž se koho bojí. 6 Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a øíkají: Kdo je spatøí? 7 Vyhledávají snažnì nešlechetnosti, hyneme od ran pøelstivých; takꜜ vnitønost a srdce èlovìka hluboké jest. 8 Ale jakž Bùh vystøelí na nì prudkou støelu, poraženi budou. 9 A ku pádu je pøivede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je vidìl. 10 I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho pøíèinu dadí. 11 Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v nìm doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteøíž jsou upøímého srdce.