1 Pøednímu z kantorù na machalat, vyuèující žalm Davidùv. 2 Øíká blázen v srdci svém: Není Boha. Porušeni jsou, a ohavnou páší nepravost; není, kdo by èinil dobré. 3 Bùh s nebe popatøil na syny lidské, aby vidìl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. 4 Aj, každý z nich nazpìt odšel, napoøád neužiteèní uèinìni jsou; není, kdo by èinil dobré, není ani jednoho. 5 Zdaliž nevìdí všickni èinitelé nepravosti, lid mùj sžírajíce, jako by chléb jedli? Boha pak nevzývají. 6 Tuꜜ se náramnì strašiti budou, kdež není strachu. Bùh zajisté rozptýlí kosti tìch, kteøíž tì vojensky oblehli; zahanbíš je, nebo Bùh pohrdl jimi. 7 Ó by z Siona dáno bylo spasení Izraelovi. Když Bùh zase pøivede zajaté lidu svého, plésati bude Jákob, a veseliti se Izrael.