12
Pøednímu kantoru k nízkému zpìvu, žalm Davidùv. Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli vìrní z synù lidských. Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého øeèi vynášejí. Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný, Kteøíž øíkají: Jazykem svým pøemùžeme, mámeꜜ ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším? Pro zhoubu chudých, pro úpìní nuzných jižꜜ povstanu, praví Hospodin, v bezpeènosti postavím toho, na nìjž poleèeno bylo. Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti èisté, jako støíbro v hlinìné peci pøehnané a sedmkrát zprubované. Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostøíhati každého od národu tohoto až na vìky. Vùkol a vùkol bezbožní se protulují, když takoví nièemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.