1 Jak tì zašlo zlato, zmìnilo se ryzí zlato nejvýbornìjší, rozmetáno jest kamení svaté sem i tam po všech ulicích. 2 Synové Sionští nejdražší, kteøíž cenìni býti mìli za zlato nejèištší, jakꜜ jsou poèteni za nádoby hlinìné, dílo rukou hrnèíøe! 3 An draci vynímajíce prsy, krmí mladé své, dcera pak lidu mého pøíèinou ukrutníka podobná jest sovám na poušti. 4 Jazyk prsí požívajícího pøilnul žízní k dásním jeho; dìti prosí za chléb, ale není žádného, kdo by lámal jim. 5 Ti, kteøíž jídali rozkošné krmì, hynou na ulicích; kteøíž chováni byli v šarlatì, octli se v hnoji. 6 Vìtší jest trestání dcery lidu mého, než pomsta Sodomy, kteráž podvrácena jest jako v okamžení, aniž trvaly pøi ní rány. 7 Èistší byli Nazareové její než sníh, bìlejší než mléko, rdìla se tìla jejich více než drahé kamení, jako by z zafiru vytesáni byli. 8 Ale již vzezøení jejich temnìjší jest než èernost, nemohou poznáni býti na ulicích; pøischla kùže jejich k kostem jejich, prahne, jest jako døevo. 9 Lépe se stalo tìm, jenž zbiti jsou meèem, nežli kteøíž mrou hladem, (oni zajisté zhynuli, probodeni byvše), pro nedostatek úrod polních. 10 Ruce žen lítostivých vaøily syny své, aby jim byli za pokrm v potøení dcery lidu mého. 11 Všelijak vypustil Hospodin prchlivost svou, vylévá zùøivost hnìvu svého, a zapálil oheò na Sionu, kterýž sežral základy jeho. 12 Králové zemì i všickni obyvatelé okršlku svìta nikoli by neuvìøili, by mìl byl vjíti protivník a nepøítel do bran Jeruzalémských, 13 Pro høíchy prorokù jeho a nepravosti knìží jeho, vylévajících u prostøed nìho krev spravedlivých. 14 Toulali se jako slepí po ulicích, kálejíce se ve krvi, kteréž nemohli se než dotýkati odìvy svými. 15 Volali na nì: Ustupujte neèistí, ustupujte, ustupujte, nedotýkejte se. Právìꜜ jsou ustoupili, anobrž sem i tam se rozlezli, až mezi národy øíkají: Nebudouꜜ více míti vlastního bydlení. 16 Tváø hnìvivá Hospodinova rozptýlila je, aniž na nì více popatøí; nepøátelé knìží nešanují, starcùm milosti neèiní. 17 A vždy ještì až do ustání oèí svých hledíme o pomoc sobì neprospìšnou, zøení majíce k národu, nemohoucímu vysvoboditi. 18 Šlakují kroky naše, tak že ani po ulicích našich choditi nemùžeme; pøiblížilo se skonèení naše, doplnili se dnové naši, pøišlo zajisté skonèení naše. 19 Rychlejší jsou ti, kteøíž nás stihají, než orlice nebeské; po horách stihají nás, na poušti zálohy nám zdìlali. 20 Dýchání chøípí našich, totiž pomazaný Hospodinùv, lapen jest v jamách jejich, o nìmž jsme øíkali: V stínu jeho živi budeme mezi národy. 21 Raduj se a vesel se, dcero Idumejská, kteráž jsi se usadila v zemi Uz. Takéꜜ k tobì pøijde kalich, opiješ se a obnažíš se. 22 Ó dcero Sionská, když vykonána bude kázeò nepravosti tvé, nenechá tì déle v zajetí tvém. Ale tvou nepravost, ó dcero Idumejská, trestati bude a odkryje høíchy tvé.