1 Zdaliž nemá vymìøeného èasu èlovìk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. 2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž oèekává skonání díla svého: 3 Tak jsou mi dìdiènì pøivlastnìni mìsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odeèteny. 4 Jestliže ležím, øíkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. 5 Tìlo mé odíno jest èervy a strupem i prachem, kùže má puká se a rozpouští. 6 Dnové moji rychlejší byli nežli èlunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. 7 Rozpomeò se, ó Pane, že jako vítr jest život mùj, a oko mé že více neuzøí dobrých vìcí, 8 Aniž mne spatøí oko, jenž mne vídalo. Oèi tvé budou ke mnì, a mne již nebude. 9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, 10 Aniž se opìt navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. 11 Protož nemohuꜜ já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naøíkám v hoøkosti duše své. 12 Zdali jsem já moøem èili velrybem, že jsi mne stráží osadil? 13 Když myslím: Potìší mne lùže mé, poodejme naøíkání mého postel má: 14 Tedy mne strašíš sny, a vidìními dìsíš mne, 15 Tak že sobì zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. 16 Mrzí mne, nebuduꜜ déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. 17 Co jest èlovìk, že ho sobì tak vážíš, a že tak o nìj peèuješ? 18 A že ho navštìvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? 19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoò polknouti mé sliny? 20 Zhøešil jsem, což mám uèiniti, ó strážce lidský? Proè jsi mne položil za cíl sobì, tak abych sám sobì byl bøemenem? 21 Nýbrž proè neodejmeš pøestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilnì hledal, nebude mne.