1 Ó bys protrhl nebesa a sstoupil, aby se od pøítomnosti tvé hory rozplynouti musily, 2 (Jako od rozníceného ohnì rozpouštìjícího voda vøe), abys v známost uvedl jméno své nepøátelùm svým, a aby se pøed tváøí tvou národové tøásli; 3 Jako když jsi èinil hrozné vìci, jichž jsme se nenadáli, sstoupil jsi, pøed oblíèejem tvým hory se rozplývaly; 4 Èehož se od vìkù neslýchalo, a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromì tebe, aby tak èinil tomu, kterýž naò oèekává. 5 Vyšel jsi vstøíc tomu, kdož ochotnì èiní spravedlnost, a na cestách tvých na tì se rozpomínali. Aj, ty rozhnìvals se, proto že jsme høešili na nich ustaviènì, a však zachováni budeme, 6 Aèkoli jsme jako neèistý my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše. Proèež pršíme jako list my všickni, a nepravosti naše jako vítr zachvacují nás. 7 Nadto není žádného, ješto by vzýval jméno tvé, a probudil se k tomu, aby se chopil tebe, aspoò když jsi skryl tváø svou pøed námi, a zpùsobil to, abychom mizeli pro nepravosti naše. 8 Ale již, ó Hospodine, ty jsi otec náš, my hlina, ty pak uèinitel náš, a tak jsme všickni dílo ruky tvé. 9 Nehnìvejž se tak velmi, Hospodine, aniž se na vìky rozpomínej na nepravost. Ó vzhlédniž, prosíme, všickni my lid tvùj jsme. 10 Mìsta svatosti tvé obrácena jsou v poušꜜ, Sion v poušꜜ, i Jeruzalém v pustinu obrácen. 11 Dùm svatosti naší a okrasy naší, v kterémž tì chválívali otcové naši, ohnìm zkažen, a cožkoli jsme mìli nejvzácnìjšího, jest poplénìno. 12 I zdaliž pro ty vìci, Hospodine, se zdržíš? Mlèeti a nás tak velmi trápiti budeš?