57
Spravedlivý hyne, a žádný nepøipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že pøed pøíchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý, Že dochází pokoje, a odpoèívá na ložci svém, kdožkoli chodí v upøímosti své. Ale vy pøistupte sem, synové kouzedlnice, símì cizoložníka a smilnice. Komu se to s takovou chutí posmíváte? Proti komu rozdíráte ústa, vyplazujete jazyk? Zdaliž nejste synové neøádní, símì postranní? Kteøíž smilníte v hájích pod každým døevem zeleným, zabíjejíce syny své pøi potocích, pod vysokými skalami. Mezi hladkými kameny potoèními jest díl tvùj. Tiꜜ jsou, ti los tvùj, na nìž také vyléváš mokrou obìt, obìtuješ suchou obìt. V tìch-liž bych vìcech se kochal? Na hoøe vysoké a vyvýšené stavíš lože své, a tam vstupuješ k obìtování obìti. Pamìtné pak znamení své za dvéøe a za veøeje stavíš, když ode mne, odkryvši se, vstupuješ, a rozšiøuješ lože své, èiníc je prostrannìjší víc než pohané; miluješ lože jejich, kdež místo oblíbíš. Chodíš i k králi s olejem, a s mnohými vonnými mastmi svými; posíláš zajisté posly své daleko, a ponižuješ se až do hrobu. 10 Pro množství cest svých ustáváš, aniž øíkáš: Daremnéꜜ jest to. Nalezla jsi sobì zbìø ku pomoci, protož neželíš práce. 11 A kohož jsi se dìsila a bála, že jsi klamala, a na mne se nerozpomínala, ani pøipustila k srdci svému? Zdali proto, že jsem já mlèel, a to zdávna, nebojíš se mne? 12 Já tvou spravedlnost oznámím, a skutky tvé, kteøížꜜ nic neprospìjí. 13 Když køièeti budeš, nechaꜜ tì vysvobodí zbìø tvá. Ano pak všecky je zanese vítr, a zachvátí marnost, ale kdož doufá ve mne, vládnouti bude zemí, a dìdiènì obdrží horu svatou mou. 14 Nebo øeèeno bude: Vyrovnejte, vyrovnejte, spravte cestu, odkliïte pøekážky z cesty lidu mého. 15 Nebo takto dí ten dùstojný a vyvýšený, kterýž u vìènosti pøebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místì svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha pøebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených. 16 Nebuduꜜ se zajisté na vìky nesnadniti, aniž se budu vìènì hnìvati, neboꜜ by duch pøed oblíèejem mým zmizel, i dchnutí, kteréž jsem já uèinil. 17 Pro nepravost lakomství jeho rozhnìval jsem se, a ubil jsem jej; skryl jsem se a rozhnìval proto, že odvrátiv se, odšel cestou srdce svého. 18 Vidím cesty jeho, a však uzdravím jej; zprovodím jej, a jemu potìšení navrátím, i tìm, kteøíž kvílí s ním. 19 Stvoøím ovoce rtù, hojný pokoj, dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej. 20 Bezbožní pak budou jako moøe zbouøené, když se spokojiti nemùže, a jehož vody vymítají neèistotu a bláto. 21 Nemajíꜜ žádného pokoje, praví Bùh mùj, bezbožní.