42
1 Aj, služebník mùj, na kteréhož se zpodepru, vyvolený mùj, jehož libuje duše má. Ducha svého dám jemu, onꜜ soud národùm vynášeti bude. 2 Nebude køièeti, ani se vyvyšovati, ani slyšán bude vnì hlas jeho. 3 Tøtiny nalomené nedolomí, a lnu kouøícího se neuhasí, ale soud podlé pravdy vynášeti bude. 4 Nebude neochotný, ani pøísný, dokudž soudu na zemi nevykoná, a uèení jeho ostrovové oèekávati budou. 5 Tak praví Bùh silný Hospodin, kterýž stvoøil nebesa, a roztáhl je, kterýž rozšíøil zemi, i to, což z ní pochází, kterýž dává dýchání lidu na ní, a ducha tìm, jenž chodí po ní. 6 Já Hospodin povolal jsem tì v spravedlnosti, a ujal jsem tì za ruku tvou; protož ostøíhati tì budu, a dám tì v smlouvu lidu, a za svìtlo národùm, 7 Abys otvíral oèi slepé, a vyvodil z žaláøe vìznì, a z vìzení ty, kteøíž sedí ve tmách. 8 Já jsem Hospodin, toꜜ jest jméno mé, a slávy své jinému nedám, ani chvály své rytinám. 9 Aj, prvnìjší vìci pøišly, a i nové pøedpovídaje, døíve než se zaènou, dám o nich slyšeti vám. 10 Zpívejte Hospodinu píseò novou, chvála jeho jest od konèin zemì, kteøíž se plavíte po moøi, i všecko, což v nìm jest, ostrovové i obyvatelé jejich. 11 Pozdvihnìte hlasu pustiny i mìsta její, i vsi, v nichž bydlí Cedar, prokøikujte obyvatelé skal, s vrchu hor volejte. 12 Vzdejte slávu Hospodinu, a chválu jeho na ostrovích zvìstujte. 13 Hospodin jako silný rek vyjde, jako muž váleèný rozhorlí se, troubiti, anobrž i prokøikovati bude, a proti nepøátelùm svým zmužile sobì poèínati, øka: 14 Mlèel jsem dosti dlouho, èinil jsem se neslyše, zdržoval jsem se, ale již jako pracující ku porodu køièeti budu, pohubím a sehltím vše pojednou. 15 V pustinu obrátím hory i pahrbky, a všelikou bylinu jejich usuším, a obrátím øeky v ostrovy, a jezera vysuším. 16 I povedu slepé po cestì, kteréž neznali, a po stezkách, kterýchž neumìli, provedu je; obrátím pøed nimi tmu v svìtlo, a co nerovného, v rovinu. Toꜜ jest, což jim uèiním, a neopustím jich. 17 Obrátí se zpìt, zahanbeni budou ti, kteøíž doufají v rytinu, kteøíž øíkají slitinám: Vy jste bohové naši. 18 Ó hluší, slyštež, a vy slepí, prohlédnìte, abyste vidìli. 19 Kdo jest to slepý, jediné služebník mùj? A hluchý, než posel mùj, kteréhož posílám? Kdo slepý tak jako dokonalý? Slepý, pravím, jako služebník Hospodinùv? 20 Hledì na mnohé vìci, však nesrozumívá; otevøené maje uši, však neslyší. 21 Mìlꜜ jest Hospodin líbost v nìm pro spravedlnost svou, zvelebil jej zákonem, a slavného uèinil. 22 Že pak lid tento obloupený jest a potlaèený, jehožto mládence, což jich koli, jímají a do žaláøù skrývají, že jsou dáni v loupež, aniž jest, kdo by je vytrhl, v rozchvátání, aniž jest, kdo by øekl: Navraꜜ zase, 23 Kdo z vás ušima pozoruje toho, srozumívá tomu, aby se bedlivìji chtìl míti napotom? 24 Kdo vydal v potlaèení Jákoba, a Izraele loupežníkùm? Zdali ne Hospodin, proti nìmuž jsme zhøešili? Nebo nechtìli po cestách jeho choditi, aniž poslouchali zákona jeho. 25 A protož vylil na nìj s prchlivostí hnìv svùj, a násilé boje, a zapálil jej vùkol, a však nepoznal toho. Zapálil jej, pravím, a však nepøipustil toho k srdci.