13
1 I stalo se potom, že Absolon syn Davidùv mìl sestru krásnou, jménem Támar; i zamiloval ji Amnon syn Davidùv. 2 A tak se o to trápil Amnon, že i v nemoc upadl pro Támar sestru svou; nebo panna byla, a vidìl Amnon, že nesnadnì bude jí moci co uèiniti. 3 Mìl pak Amnon pøítele, jehož jméno bylo Jonadab, syn Semmaa bratra Davidova, kterýžto Jonadab byl muž velmi chytrý. 4 I øekl jemu: Proè tak chøadneš, synu králùv, den ode dne? Neoznámíš-liž mi? I øekl mu Amnon: Támar sestru Absolona bratra svého miluji. 5 Tedy øekl jemu Jonadab: Polož se na lùže své a udìlej se nemocným, a když pøijde otec tvùj, aby tì navštívil, díš jemu: Nechꜜ pøijde, prosím, Támar sestra má a dá mi jísti, pøipravíc pøed oèima mýma pokrm, abych vidìl a jedl z ruky její. 6 A tak složil se Amnon, dìlaje se nemocným. A když pøišel král, aby ho navštívil, øekl Amnon králi: Nechꜜ pøijde, prosím, Támar sestra má a pøipraví pøed oèima mýma asi dvì krmièky, abych pojedl z ruky její. 7 Protož poslal David k Támar do domu, øka: Jdi hned do domu Amnona bratra svého a pøiprav mu krmièku. 8 I šla Támar do domu Amnona bratra svého; on pak ležel. A vzavši mouky, zadìlala ji, a pøipravivši krmièku pøed oèima jeho, uvaøila ji. 9 Potom vzavši pánvici, vyložila pøed nìj, a on nechtìl jísti. (I øekl Amnon: Spravte to, aꜜ vyjdou všickni ven. I vyšli od nìho všickni. 10 Øekl pak Amnon k Támar: Pøines tu krmièku do pokojíka, abych pojedl z ruky tvé. A vzavši Támar krmièku, kterouž pøipravila, pøinesla ji pøed Amnona bratra svého do pokojíka.) 11 Ale když mu podávala, aby jedl, uchopil ji a øekl jí: Poï, lež se mnou, sestro má. 12 Kterážto øekla jemu: Nikoli, bratøe mùj, neèiò mi násilí, nebo ne tak se má díti v Izraeli. Neprovoï nešlechetnosti této. 13 Nebo já na koho svedu pohanìní své? Ty pak budeš jako jeden z nejnešlechetnìjších v Izraeli. Radìji tedy mluv medle s králem, nebo neodepøeꜜ mne tobì. 14 Ale nechtìl uposlechnouti hlasu jejího, nýbrž zmocniv se jí, uèinil jí násilí a ležel s ní. 15 Potom vzal ji Amnon v nenávist velikou velmi, tak že vìtší byla nenávist, kterouž nenávidìl jí, než milost, kterouž ji miloval. I øekl jí Amnon: Vstaò a jdi pryè. 16 Kterážto odpovìdìla jemu: Za pøíèinou pøevelmi zlé vìci té, kterouž jsi pøi mnì spáchal, druhé horší se dopouštíš, že mne vyháníš. On pak nechtìl jí slyšeti. 17 Ale zavolav mládence, kterýž mu pøisluhoval, øekl: Vyveï hned tuto ode mne ven, a zamkni dvéøe po ní. 18 (Mìla pak na sobì sukni promìnných barev, nebo v takových sukních chodívaly dcery královské panny.) A tak vyvedl ji ven služebník jeho a zamkl dvéøe po ní. 19 Tedy posypala Támar hlavu svou popelem, a sukni promìnných barev, kterouž mìla na sobì, roztrhla; a vložila ruku na hlavu svou, a jduc, køièela s naøíkáním. 20 I øekl jí Absolon bratr její: Nebyl-liž Amnon bratr tvùj s tebou? Ale nyní, sestro má mlè; bratr tvùj jest, nepøipouštìj toho k srdci. A tak zùstala Támar, jsuc opuštìná, v domì Absolona bratra svého. 21 A uslyšev král David o tìch všech vìcech, rozhnìval se náramnì. 22 Absolon pak nic nemluvil s Amnonem, ani dobrého ani zlého; nebo nenávidìl Absolon Amnona, proto že uèinil násilí Támar sestøe jeho. 23 I stalo se po celých dvou letech, když støihli ovce Absolonovi v Balazor, jenž jest podlé Efraim, že pozval Absolon všech synù královských. 24 Nebo pøišel Absolon k králi a øekl: Aj, nyní služebník tvùj má støižce; nechꜜ, prosím, jde král a služebníci jeho s služebníkem tvým. 25 I øekl král Absolonovi: Nechꜜ, synu mùj, nechꜜ nyní nechodíme všickni, abychom tì neobtìžovali. A aèkoli nutkal ho, však nechtìl jíti, ale požehnal mu. 26 Øekl ještì Absolon: Nechꜜ aspoò s námi jde, prosím, Amnon bratr mùj. Odpovìdìl jemu král: Proè by s tebou šel? 27 A když vždy dotíral Absolon, poslal s ním Amnona i všecky syny královské. 28 Pøikázal pak byl Absolon služebníkùm svým, øka: Šetøte medle, když se rozveselí srdce Amnonovo vínem, a øeknu vám: Bíte Amnona, tedy zabíte jej. Nebojte se nic, nebo zdaliž jsem já nerozkázal vám? Posilòte se a mìjte se zmužile. 29 I uèinili Amnonovi služebníci Absolonovi, jakž jim byl pøikázal Absolon. Proèež vstavše všickni synové královi, vsedli jeden každý na mezka svého a utekli. 30 V tom když ještì byli na cestì, pøišla taková povìst k Davidovi: Pobil Absolon všecky syny královské, tak že z nich ani jednoho nezùstalo. 31 Tedy vstav král, roztrhl roucha svá a ležel na zemi; všickni také služebníci jeho stáli, roztrhše roucha. 32 Ozval se pak Jonadab, syn Semmaa bratra Davidova, a øekl: Nepraviž toho, pane mùj, jako by všecky mládence syny královy zbili, ale Amnon toliko zabit; nebo tak v úmysle Absolonovì složeno bylo od toho dne, jakž on byl uèinil násilí Támar sestøe jeho. 33 Protož nechaꜜ nepøipouští toho nyní pán mùj král k srdci svému, mysle, že by všickni synové královi zbiti byli; nebo Amnon toliko umøel. 34 Absolon pak utekl. Tedy pozdvih služebník hlásný oèí svých, uzøel, an mnoho lidu jde odtud, kudyž se chodilo k nìmu cestou pod horami. 35 I øekl Jonadab králi: Aj, synové královští pøijíždìjí. Vedlé øeèi služebníka tvého tak se stalo. 36 A když pøestal mluviti, aj, synové královští pøišli, a pozdvihše hlasu svého, plakali; též také král i všickni služebníci jeho plakali pláèem velmi velikým. 37 Absolon pak utekl a ušel k Tolmai synu Amiudovu, králi Gessur. I plakal David syna svého po všecky ty dny. 38 Absolon tedy utíkaje, pøišel do Gessur, a byl tam tøi léta. 39 Potom žádal David vyjíti k Absolonovi, nebo již byl oželel smrti Amnonovy.